Přišlo to náhle. Večer klid, lítala tu akorát nějaká moucha, po které Tína chňapala a vrčela na ni. Ráno jsem si taky ničeho nevšimla. Pak jsem ale přišla z práce, vešla jsem do pokoje, odhodila batoh a šla otevřít okno, protože v pokoji byl opravdu čerstvý vzdoušek. A když jsme k tomu oknu přišla...šok! Celé se hýbalo. Nebo, ono ne, ale to na něm ano. Bylo na něm hodně, hodně, hodně moc berušek. A na zácloně taky. A na okolních stěnách tež. Šla jsem zkontrolovat další pokoje. Jak jinak, beruškama se to hemžilo.

V kuchyni jich je snad nejvíc. Zrovna tam, co to nejvíc vadí. Protože strašně rády skáčou do čaje. Loni jsem tak nejednu vypila. Fuj, dělá se mi špatně, když si na to vzpomenu. Při té představě se člověku i špatně pije, mám pocit, že jich tam plave nejvíc sto, ikdyž je čaj úplně čistý.

Nejhorší bude, až se zase začnou kupit na jedno místo. To je potom taková hnusná boule někde v rohu. Poprvé jsem to viděla loni v březnu. Začala jsem je sbírat, ale musela jsem to dělat ještě pár týdnů na to, protože ony se tam hromadily znovu a znovu. Pak jsme se jich slavnostně zbavili, ale asi po měsíci se oběvily zas. Myslíme si, že se protě vylíhly nové. Takhle někde na jaře na kytičce jsou krásné, ale když je jich tolik a ještě k tomu doma.... FUJ.